Servisní voda (efluent apod.) by měla být užita místo pitné vody všude tam, kde je to možné.

Posílení tlaku servisní vody na hodnoty 0.6 – 1.0 MPa spotřebuje zhruba 0.25 – 0.5 kWh/m³ el. energie.

Aby se zabránilo nadměrnému tlaku v síti, měly by se posilovací čerpadla používat pouze tam, kde je to opravdu nezbytné.

Stlačování vzduchu (0.6 – 1 MPa) spotřebovává cca 0.1 kWh el. energie na 1 m³ nasátého vzduchu.

Trubní sítě by měly mít dostatečnou světlost, aby nedocházelo ke zbytečným tlakovým ztrátám. Samozřejmě, že je nezbytné, aby naprosto dokonale těsnily.

Rovněž topení vyžaduje okolo 0.02 kWh el. energie na 1 kWh přetvořené energie na teplo.
Vyhnívací nádrže a sušičky kalu jsou největšími spotřebiteli energie. Nicméně kogenerací z bioplynu je získáváno mnohem více energie, než je potřeba pro provoz vyhnívacích nádrží. (viz stabilizace kalu).

V oblastech s horkým klimatem je klimatizace pro některé místnosti nezbytností. Tepelná čerpadla vyžadují na výrobu 1kWh tepelné energie pouze 0.25 kWh el. energie. Adiabatické klimatizační jednotky využívají entalpii pro chlazení odpařováním, mají nízkou spotřebu energie, ale vyžadují čistou vodu (efluent z MBR systémů je pro tento účel dostačující).
Pro snížení tepla a minimalizaci vložené energie je nezbytná dokonalá tepelná izolace budov.

Spotřeba tepelné energie vyhnívacích nádrží může být snížena zahušťováním surového kalu, které usnadňuje jeho předešlé odvodnění.

Místnosti jsou větrány z důvodu prevence explozí, nebo z důvodu šíření zápachu. Větráním lze spotřebovat cca 5 – 10 Wh energie na 1 m³ vzduchu.

Díky větrání ve studených obdobích vzniká potřeba vytápění, proto by mělo být teplo rekuperováno v maximální možné míře a co nejrychleji.

Některé místnosti musí být větrány pouze v určitou dobu, např. když se v nich aktuálně pracuje. Časovače, nebo plynové senzory mohou pomoci předejít přílišnému větrání.

Pro optimální ovládání ventilace by měly být použity ventilátory s proměnnou rychlostí otáček.

Rozvody vzduchotechniky by měly být co nejkratší a navrhnuté tak, aby tlakové ztráty byly minimální.

Zapouzdření zařízení, nebo dílčích objektů šířících zápach omezuje nutnost větrání na minimum.

Spotřeba energií, vody a chemikálií pro dezodorizaci čistírenských pachů záleží na použité technologii.

Biochemické metody jsou obecně vhodnější. Bio-filtry a bio-pračky jsou relativně levné, snadno se ovládají a spotřebovávají jen asi 1.5 – 2.5 Wh na 1 m³ čištěného vzduchu.

Energeticky neúčinnější metodou je využití zapáchajícího vzduchu pro procesy biologického čištění, např. jako zdroj vzduchu pro aerační systémy aktivačních nádrží, nebo zkrápěné filtry. Toto ovšem platí za předpokladu, že pachové složky jsou biologicky rozložitelné a rozpustné ve vodě, což je obvyklým případem.

Zapáchajícím vzduchem mohou být rovněž plněny kalové sušičky, nebo spalovací kotle. Ovšem vzduch ze sušiček je třeba dezodorizovat v každém případě, vzduch ze spalování je tepelně zoxidován.